Jako po pracovním týdnu nadchází víkend a po školním roce prázdniny, tak po tomto přítomném věku nadchází Boží království. Ježíš přišel tuto proměnu světa vyhlásit a zahájit – a její pokračování svěřil i nám.

Než se Ježíš vrátí a tuto proměnu dovrší, posílá do každého koutku světa nás, své učedníky. Ano, často se tu můžeme cítit jako nazí v trní, jako ovce mezi vlky. Je ale mnohem lepší být ovcí, než vlkem, jak uslyšíme v evangeliu na tuto neděli (Lukáš 10:1-11). Zvláště, když víme, že přijde čas, kdy všechna zloba a nepřátelství zmizí, kdy slovy proroka „vlk bude bydlet s beránkem, leopard ulehne vedle kůzlete, tele se bude pást spolu s lvíčetem a malé dítě je povede“ (Izaiáš 11:6).

Roční doby, naše nálady i politické okolnosti se stále mění, ale „Boží slovo trvá navěky“. Už je to přes 29 let, co jsem uvěřil, ale Bible mě pořád překvapuje a pořád potřebuju měnit své názory a myšlenkové vzorce tváří v tvář „moudrosti shůry“.

Tuto neděli budeme mít možnost tomuto Slovu opět vystavit. Evangelium (Lukáš 9:51-62) nám představí dva typy víry. Ten první, velmi častý, se ohrazuje proti těm, „kdo nejsou s námi,“ a svolávává na ně hromy blesky. Ježíš nám ale nabízí něco úplně jiného: Vydat se na cestu v Jeho šlépějích – následovat ho svobodně a směle, třeba i bez jistoty o střeše nad hlavou, o živobytí, či o přijetí nejbližšími. Chopit se pluhu a neotáčet se zpět.

Omluvte, prosím, sníženou kvalitu záznamu.

Je za námi další týden našeho života, se všemi radostmi i těžkostmi. Před námi víkend a na jeho konci možnost bohoslužby – setkání s Boží přítomností v jeho slově, ve chlebu a vínu a ve společenství bratrů a sester.

Pro mě byl tento týden obzvlášť náročný, protože včera odešel k Pánu jeden z lidí, kteří mě a Katku v životě nejvíc požehnali a posunuli na naší cestě za ním. V takových chvílích člověk nejvíc ocení ten rozdíl, který Bůh dělá v našich životech a v našem pohledu na všechno, co se děje.

I tuto neděli budeme moci náš pohled na život vystavit pohledu živého Boha. Budeme číst o člověku, který byl zmatený, ztracený a plný zla, ale Ježíš proti němu nebojoval. Naopak podnikl dlouhou a riskantní cestu, aby se k němu dostal, aby ho vysvobodil, uzdravil a dal mu nový smysl života (Lukáš 8:26-39).

Jestli mohl Ježíš zachránit a proměnit onoho mladíka, který si říkal Legie, může zachránit a proměnit kohokoli – i mě a tebe.

Když je venku takhle krásně jako bylo tento týden, je pro mě nějak snadnější věřit, že Bůh je, že je dobrý a že „všechno dobře dopadne“. O víkendu, jak už to tak bývá, se má počasí zhoršit – ale Bůh bude stejný. I jeho dobrota a láska a věrnost bude stejná – a někdy je dobré si to připomínat a držet v paměti, když se okolnosti kolem mění.

A přesně to budeme dělat na konci víkendu. Připomínat si evangelium o Boží věrnosti a síle jeho lásky. Náš text (Lukáš 7:36-50) bude o „nejlepším“ a „nejhorším“ člověku ve městě – o faráři a prostitutce. O dvou Božích dlužnících, z nichž jednomu se odpouštělo hodně a jednomu málo. A jeden proto miloval hodně a jeden málo…

A co my? Jak moc se odpouští nám? Jak moc milujeme? A co Ježíš – kdo to vůbec je? A co znamená, že odpouští hříchy? A co je vůbec hřích a kdo je hříšník. A komu je odpuštěno a co všechno? A co to má společného se mnou? Takto se budeme ptát spolu s účastníky onoho starého příběhu. Jako obvykle v klubu Zázemí (Bartolomějská 13) v neděli od 17:30.

Ponoříme se do evangelia Lukáše, tentokrát do příběhu o zázraku, který Ježíš udělal pro jistého římského setníka (Luk 7:1-10).

Těžko dnes dokážeme docenit, jak paradoxní situace tehdy nastala. Na jedné straně Ježíš, židovský Mesiáš, a na druhé straně římský setník, centurion okupační armády tehdejší světové velmoci. Na jedné straně síla meče a impéria, na druhé straně síla slova a uzdravující lásky.

Lukáš ten příběh vypráví tak, že středem pozornosti není samotný zázrak uzdravení, ale právě otázka autority, moci. A ta je pro nás dnes přinejmenším stejně ožehavá jako pro tehdejší židovské publikum. Už když se řekne slovo „autorita“, vybaví se nám nejrůznější diktátoři – ať na úrovni státu, nebo třeba církve či rodiny. Na druhé straně nazýváme Ježíše svým „Pánem“ a očekáváme jeho „království“.

Co to pro nás znamená a zdali může Ježíš uzdravit i naše pojetí autority, o tom budeme společně rozjímat tuto neděli.

Jak jistě víte, Marek a Cori Tylovi na Havaji léta žili, poznali tam Ježíše, stali se jeho učedníky a nakonec i misionáři – k nám do Prahy. A teď je sem přijel navštívit jejich tamější pastor Craig Englert, který se s námi v neděli podělí o Boží slovo.

Omluvte sníženou kvalitu záznamu.

V neděli oslavíme den Letnic, svátek ve Starém zákoně spojený se začátkem sklizně a v Novém zákoně s příchodem Ducha svatého. Bůh touží shromáždit všechny své rozptýlené děti jako se při žni shromažďuje obilí. Ježíš své učedníky volá, aby se na této „žni duší“ aktivně podíleli. Pokud bychom to ale dělali jen ze své síly, bez Boží lásky, bez jeho Ducha, byla by to jen pouhá agitace a propaganda. Proto nás chce naplnit svým Duchem – abychom viděli a vnímali jako on, abychom lidi vnímali ne jako jakýsi „objekt“ své evangelizace, ale především jako jeho milované děti.

Možná i vaše babička měla na zdi nějaký „svatý obrázek“, jako ta moje. Nebyla sice „věřící“ a uměla (velmi kreativně) klít jako starý námořník, ale počítala s tím, že jednou půjde „do nebe“. Každopádně měla doma tenhle barvotisk, „Kristus na hoře Olivetské“.

Moje babička se, pokud vím, nemodlila. Ale ten zvláštní muž na tom obraze se modlil. A dnes vím, že to není jen náboženský kýč, ale jedna z nejparadoxnějších a nejúžasnějších věcí na světě: I když Boha neznáme, on nás zná. I když ho nemilujeme, on nás miluje. I když v něj nevěříme, on v nás věří. I když se k němu nemodlíme, Ježíš se modlí za nás (viz Jan 17).

Za co se Ježíš ohledně nás modlil? Na čem mu tolik záleží? A byla jeho modlitba vyslyšena? Nad tím se budeme zamýšlet při naší další kavárenské bohoslužbě v klubu Zázemí.